Terminologie

Lesnická typologie (LT)

Základní disciplína hospodářské úpravy lesů, která se zabývá klasifikací trvalých ekologických podmínek, tzn. rozděluje lesy na segmenty s podobnými růstovými podmínkami, vyhodnocuje tyto ekologické podmínky a vyvozuje závěry pro vhodné lesnické hospodaření. Výstupy lesnické typologie slouží jako podklad pro stanovení hospodářských opatření, provozních a produkčních cílů (v dílech hospodářské úpravy lesů – tj. Lesní hospodářské plány, Lesní hospodářské osnovy), ale i jako podklad pro hodnocení funkcí lesních ekosystémů, oceňování lesů nebo pro tvorbu plánů péče u zvláště chráněných území. Pozn.: Typologie lesů – starší používaný název pro lesnickou typologii. Schéma vazeb lesnické typologie k ostatním oborům je znázorněn v diagramu: "Schéma vazeb lesnické typologie".

Lesnicko-typologický klasifikační systém ÚHÚL

Nástroj pro klasifikaci ekologických podmínek stanoviště, který popisuje lesní ekosystémy s ohledem na potenciální vegetaci.
Hlavními rámci a jednotkami diferenciace ekologických podmínek jsou:

lesní vegetační stupně (zohledňující gradient vertikální zonálnosti vegetace)

edafické kategorie (zohledňující gradient trofnosti a hydricity stanoviště, kamenitost a uléhavost)

soubory lesních typů, které jsou základní aplikační jednotkou systému - u zonálních lesů jsou dány kombinací lesního vegetačního stupně a edafické kategorie

lesní typy, které jsou základní mapovací jednotkou systému

Originál původní základní tabulky z publikace Plíva 1971: "Typologický systém ÚHÚL" s přehledem souborů lesních typů i přehledem lesních typů lze najít ZDE.

Originál trochu pozměněné základní tabulky "Typologického systému ÚHÚL" z r. 1983 lze najít ZDE.

Originál trochu pozměněné základní tabulky "Typologického systému ÚHÚL" z r. 2003 lze najít ZDE.

Základní tabulka SLT k r. 2015

Základní tabulka lesnicko-typologického-klasifikačního systému platná od r. 2019 podle vyhl. 298/2018 Sb.

Lesní vegetační stupeň (LVS)

Vyjadřuje vertikální členitost vegetace v závislosti na změnách výškového mezoklimatu; je tedy charakterizován určitou klimaxovou vegetací, která je podmíněna výškovým klimatem. Pro vymezení a označení vegetačního stupně je rozhodující dřevinná skladba klimaxové vegetace na půdách v normálním hydrickém režimu, kdy vegetace využívá jen spadlé atmosférické srážky. Tedy na stanovištích, kde je půda propustná pro vodu a odjinud přiváděnou vodou není obohacována, ani není o vodu ochuzována, na stanovištích živné a kyselé ekologické řady. Hranice lesního vegetačního stupně nelze stanovit pouze rozmezím nadmořské výšky. Rozdíly ve výškovém rozložení vegetačních stupňů jsou vyvolávány makroklimatem vegetačních zón, oceanitou či kontinentalitou klimatu jednotlivých oblastí, hmotností pohoří, formami reliéfu terénu, orientací svahů a dalšími vlivy. Pro území České republiky se vylišuje devět lesních vegetačních stupňů (číselně 1-9) a stupeň borů (číselně 0).

Zonalita: Normálním sledem vegetačních stupňů se rozumí posloupnost lesních vegetačních stupňů vzniklých pod vlivem makroklimatu se zvyšující se nadmořskou výškou od nížin do hor v území pozvolně se zvyšujícím, kde se neuplatňuje expoziční a inverzní mezoklima. Konstrukce používaného typologického systému ÚHÚL a parovinný charakter hercynské oblasti, vedou k tomu, že charakter vegetační stupňovitosti je více méně mozaikovitý či velmi členitý. V koncepci vegetační stupňovitosti se nevychází z nadmořské výšky, ale především ze složení vegetace a navíc druhová skladba ve vegetačním stupni není jednotná (rozdíly půdní, reliéfové, mezo a mikroklimatické). Nositeli vegetační stupňovitosti v ČR jsou dřeviny: dub zimní (Quercus petraea), dub letní (Quercus robur), buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), smrk obecný (Picea abies) a kleč horská (Pinus mugo), podle nichž byly jednotlivé LVS nazvány a to z důvodu dominance či významného vlivu na formování společenstva. K tomu je proto zapotřebí rozlišovat při interpretaci typologické mapy a mapy lesních vegetačních stupňů následující pojmy:

Zonální vegetace: Velkoplošně rozšířený vegetační typ vázaný pouze na určitou vegetační zónu a odpovídající jejímu makroklimatu. Tato vegetace osídluje (nebo osídlovala) vypouklý až mírně modelovaný relief neovlivněný podzemní nebo závlahovou vodou, s vyzrálými půdami odpovídajícími zpravidla půdnímu klimaxu a představuje současně klimaxovou vegetaci dané zóny (MORAVEC 1994). Zonální lesní vegetační stupeň: Zonální společenstva, která se vyskytují na edafických (půdních) kategoriích: B, S (případně, M, I, H, K, D) - (PLÍVA 1971, 1998) – můžeme též říci, že se jedná o souvislou samostatnou vrstvu LVS, jež generalizuje na základě převládajících zonálních společenstev.

Inverze lesních vegetačních stupňů (a tím i jednotlivých souborů lesních typů) znamená uplatnění expozičního a inverzního mezoklimatu v podobě zvýšení (snížení) stupně uprostřed jiného stupně (úzká hluboká údolí, stinné svahy, slunné svahy).

Azonální vegetace: Společenstva, která netvoří vlastní zónu, avšak která se vyskytují v každé zóně (např. společenstva skal, sutí, nezpevněných písků, údolních poloh). Azonální typy odpovídají trvalým společenstvům nebo blokovaným sukcesním stadiím (MORAVEC 1994). Azonální edafické kategorie a soubory lesních typů: typizace společenstev vytvářejících se pod zcela převažujícím vlivem zvláštních půdních a expozičních poměrů a vyskytujících se mozaikovitě v průřezu ostatních stupňů (LVS) a kde první číslo znamená zařazení do souboru společenstev: bory - 0; edafické (půdní) kategorie: X, R, U, L, J a případně Z.
Intrazonální vegetace (v užším smyslu): Společenstva, která netvoří nikde vlastní zónu a vyskytují se v několika vegetačních zónách (např. společenstva vrchovišť). Tato společenstva jsou podmíněna spíše specifickými podmínkami edafickými, hydrologickými, popř. mezoklimatickými, než makroklimatem dané zóny (MORAVEC 1994). Intrazonální edafické kategorie a soubory lesních typů znamenají typizaci společenstev vytvářejících se pod vlivem zvláštních (inverzních) půdních, vodou ovlivněných poměrů a vyskytujících se uvnitř zonálních (zpravidla o jeden stupeň /dolů/ posunutých LVS). Jedná se o edafické kategorie Q, P, O, T, G, R.
Extrazonální vegetace: Jedná se o případy, kdy zonální vegetace určité zóny ostrůvkovitě zasahuje do sousedních vegetačních zón na lokálně podmíněných stanovištích (mezoklimaticky nebo půdně) (MORAVEC 1994). Extrazonální edafické kategorie a soubory lesních typů znamenají typizaci společenstev vytvářejících se většinou pod vlivem zvláštních půdních a expozičních, případně jiných mezoklimatických poměrů a vyskytujících se někdy mimo normální sled vegetačních stupňů. Jedná se o edafické kategorie A, C, F, Y, V, Z, M, případně H, I.

Ekologická řada (EŘ)

Nadstavbová lesnická typologická jednotka diferencovaná podle faktorů trofie a hydricity stanoviště. Sdružuje edafické kategorie na základě jejich ekologické podobnosti. Ekologické řady kyselá, živná a obohacená humusem jsou vymezeny fytocenologicky. Ekologické řady obohacená vodou, oglejená, podmáčená a rašelinná jsou vymezeny na základě hydrologického ovlivnění půdy vodou, či hydromorfismu půd. Extrémní ekologická řada je vymezena extrémními půdními (klimatickými) podmínkami.

Edafická kategorie (EK)

je lesnickou typologickou jednotkou diferencující lesní stanoviště na základě fyzikálních a chemických půdních vlastností a terénních vlastností. Hlavními kritérii jsou trofie půdy, bazická saturace půdy, vodní režim půdy, obsah skeletu na povrchu půdy a v půdním A horizontu, bazická saturace půdy a reliéf terénu.

Soubor lesních typů (SLT)

Základní aplikační jednotka, která u zonálních společenstev vzniká kombinací LVS a EK. U extrazonálních a azonálních jednotek vyjadřuje kód SLT označení specifických ekosystémů, jež nejsou vázána na LVS (např. specifických edafických kategorii – L, U, R a specifických společenstev (1)T, (1)G. SLT představují soubory přirozených lesních geobiocenóz a k ním náležících geobiocenóz se změněnou druhovou skladbou dřevin jako důsledkem různého stupně lidského ovlivnění lesních ekosystémů. SLT spojuje lesní typy podle ekologické podobnosti.

Lesní typ (LT)

Základní mapovací lesnická typologická jednotka, představující soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stádií včetně prostředí, tedy biogeocenóz vývojově k sobě patřících. Je to jednotka s určitým rozpětím pro růst dřevin, jejich produkci a obnovu, a v důsledku toho i pro žádoucí druhovou a prostorovou skladbu lesů a podobnost hospodářských opatření. Lesní typ je charakterizován význačnou kombinací druhů příslušné fytocenózy, půdními vlastnostmi, výskytem v terénu a potenciální bonitou dřevin. LT jsou mapovacími jednotkami rekonstrukčních map. tj lesnických typologických map. Charakteristika a číslování jednotlivých LT jsou převážně vztaženy ke konkrétní PLO.

Podsoubor lesních typů (PLT)

Speciální lesnická typologická jednotka na pomezí mezi lesním typem a souborem lesních typů používaná v období 1998 - 2018 pouze u LČR s.p. agregací z LT. Členění lesních typů, nutnost zjednodušení typologických jednotek, ale především snaha vymezit pouze lesnicky významné a výrazněji odlišné ekotopy vedly k tomu, že státní podnik Lesy ČR sáhly ke kompromisu mezi jednotkami SLT a LT a chtěly plně využít jednotku, která byla původně v začátcích tvorby lesnické typologické klasifikace pouze nastíněna (Plíva 1971). Jedná se o střední jednotku vylišení a nejpřesněji vzato sdružování lesních typů v rámci SLT podle lesnicky či ekotopově významných vlastností. Symbol a charakteristika podsouboru lesních typů vzniká ze SLT přidáním a) symbolu edafické subkategorie (např. Km = K ->M) nebo b) symbolu chorologicko-ekologické varianty vegetační stupňovitosti (např. 2Chb) anebo c) symbolu vegetační stupňovitosti borů (např. 0Kbk). Číselník převodu LT na PLT. Přehled PLT

Lesnicko-typologická mapa (LT mapa)

Kartografické znázornění lesnických typologických jednotek v lesích na území ČR. Ke všem jednotkám jsou zpracovány jejich charakteristiky s poznatky o proměnlivosti fytocenózy ve vývojovém cyklu porostu a v jejich stádiích, poznatky o růstových zákonitostech hospodářských dřevin a některé praktické závěry vzhledem k provozním cílům. LT mapa je součástí Oblastních plánů rozvoje lesa (OPRL) a její každoročně aktualizovaná verze je uveřejněna na internetových stránkách ÚHÚL.

Lesnická typologická (výzkumná) plocha (LT plocha) - monitorovací bod (dříve tzv. typologická zkusná plocha)

Lesnicko-typologická šetření se provádějí na reprezentativních lesnických typologických monitorovacích plochách, kde se zjišťují vlastnosti ekotopu (klimatické poměry, terénní charakteristiky a pedologické podmínky) a složení a vlastnosti vegetace. Doplňkem tohoto základního šetření je laboratorní půdní analýzy pro vybrané plochy, případně jím mohou být dendrometrická měření a šetření zaměřená na praktickou aplikaci lesnicko-typologických podkladů (pěstění lesů, genetika, lesní meliorace, nauka o produkci).

Databáze lesnické typologie (DLT)

Informační systém, shromažďující informace o jednotkách lesnicko-typologického klasifikačního systému. Základem je databáze informací k LT plochám, které byly shromážděny při terénních průzkumech.

Lesnický typolog

Specialista v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, který klasifikuje lesní ekosystémy podle lesnicko-typologického klasifikačního systému. Práce lesnického typologa spočívá především v tvorbě a revizi LT mapy, charakteristik jednotek LT a monitoringu na LT plochách.

Oblastní lesnický typologický elaborát (OLTE)

Základní dílo lesnické typologie, které obsahuje podrobné zpracování charakteristik lesnických typologických jednotek v určité přírodní lesní oblasti. Skládá se z textové části a charakteristik lesních typů. V textové části jsou podrobně analyzovány přírodní podmínky a růstové poměry oblasti. Charakteristiky jednotek zahrnují poznatky diferenciálních znacích, o proměnlivosti fytocenózy ve vývojovém cyklu porostu a v růstových fázích (porostních stádiích), poznatky o růstových projevech dřevin.

Oblastní plán rozvoje lesů (OPRL)

Tento plán stanoví rámcové zásady hospodaření v konkrétní přírodní lesní oblasti (PLO). Zpracovává se pro každou z 41 přírodních lesních oblastí v ČR. Je metodickým nástrojem pro oblastně diferencované uplatňování státní lesnické politiky a doporučuje zásady hospodaření v lesích PLO, s přihlédnutím k jejich stavu, stanovištnímu a funkčnímu potenciálu a k deklarovaným funkcím. Jedním ze základních výstupů OPRL je právě lesnická typologická mapa včetně mapy zonálních lesních vegetačních stupňů.

Přírodní lesní oblast (PLO)

Biogeografická oblast vymezená pro lesnické účely na území ČR s podobnými trvalými ekologickými podmínkami. Vymezení PLO jako územního celku se opírá o rozdíly v půdotvorných matečních horninách, konfiguraci terénu vyhraněných geomorfologických celků a rozdíly v makroklimatu. Na území ČR je vymezeno 41 PLO. Zároveň je PLO základním biogeografickým rámcem tvorby a vymezování jednotlivých lesních typů a především oblastních plánů rozvoje lesa (OPRL). Přehled PLO.