Historie lesnické typologie v Česku

Lesnická typologie vznikla z potřeby lesního hospodářství, zejména pěstování lesa. Za zakladatele typologie lesů bývá považován finský lesník Aimo Kaarlo Cajander, který (1909) navázal na zkušenosti severských fytocenologů 19. století a zobecnil zkušenosti tamních zemědělců s indikací úrodnosti půdy pomocí rostlin. Jeho práce byla přeložena (1927) i do češtiny a Cajanderova metoda byla uplatněna ve dvacátých letech 19. století na Plzeňsku a zkoušena též v Krušných horách a v Krkonoších. V pozdějších letech bylo studium lesních společenstev v Československu ovlivněno curyšsko-montpellierskou fytocenologickou školou, kde základní jednotka – asociace – představuje soubor rostlinných společenstev s určitým floristickým složením. Práce vycházející z curyšsko-montpellierské školy byly soustředěny do oblastí, kde byly dostatečně zachovány přirozené lesy, včetně tehdejší československé Podkarpatské Rusi (autoři M. Deyl, A. Zlatník), které byly zpravidla floristicky bohatší (a měly i bohatší geologické podloží). Ale pro rozsáhlé oblasti se změněnou dřevinnou skladbou, zpravidla na chudším podloží, bylo třeba najít vhodnější způsob typizace.

V roce 1935 byla v Brandýse nad Labem založena pro potřeby státních lesů Lesní taxační kancelář, dnešní Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (v mezidobích i pod názvem Lesprojekt). V roce 1944 bylo při této organizaci zřízeno zvláštní oddělení pro průzkum lesních stanovišť. Toto oddělení bylo zárodkem dnešní lesnické typologie. Stanovištní průzkum se prováděl již od roku 1941 podle metodiky G. A. Krausse (Křivoklátsko, Kardašova Řečice, Jemnice). Po válce byl proveden „Povšechný stanovištní průzkum“, jehož výsledkem byla pouze textová zpráva bez mapových výstupů.

Systematický typologický průzkum a mapování probíhalo od roku 1956. V rámci České republiky byly používány dvě systematiky – obě byly publikovány v roce 1956 – tzv. „pražská“ škola (autoři Mezera, Mráz, Samek) se používala v oblasti hercynika a „brněnská“ škola (autor A. Zlatník) v karpatské oblasti. Zlatníkova systematika se opírala o diferenciální druhy a diferenciální druhové kombinace, „pražská škola“ zohledňovala jak fytocenologické, tak stanovištní charakteristiky. V obou školách byl shodně chápán lesní typ. Zlatník jej definoval (1956) jako soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy biogeocenóz vývojově k sobě patřících. V praxi to znamená, že např. přirozeně se vyskytující bukový porost na chudém (kyselém) žulovém podloží, na stejném stanovišti uměle založený smrkový porost, nebo paseka vzniklá jeho smýcením, náleží jednomu a témuž lesnímu typu. Území České republiky bylo po tisíciletí člověkem využíváno, jeho převážná část území byla odlesněna a převedena na pole, louky a lidská sídla. Les byl rovněž dlouhodobě intenzivně využíván a obhospodařován a druhová skladba byla měněna zprvu nepřímo (toulavou sečí žádaných dřevin) a v posledních 200 letech záměrně pěstováním „hospodářských“ dřevin (smrku, borovice) na stanovištích, kde se tyto dřeviny buď přirozeně nevyskytovaly vůbec, nebo ne v takovém zastoupení. Z důvodu takto významně antropogenně ovlivněného prostředí bylo nutno pracovat s lesním typem ve výše uvedeném pojetí. Z fytocenologického hlediska je lesní typ jednotkou rekonstrukční, syntaxonomicky heterogenní. V uvedeném příkladu přirozený bukový porost, smrková kultura a pasečné stadium na témže stanovišti představují z hlediska fytocenologie samostatné vegetační jednotky (syntaxony).

V rámci typologického průzkumu byla zhruba na každých 40 ha pořizována jedna typologická zkusná plocha pro rozbor podmínek prostředí. Zápisník ke každé ploše obsahoval údaje o lokalitě, její nadmořské výšce, sklonu, expozici ke světovým stranám, reliéfu terénu, klimatické údaje vztažené k lokalitě, údaje o geologickém podloží, podrobný popis půdy (který byl na vybraných lokalitách doplněn i o pedologické rozbory), fytocenologický zápis provedený klasickými fytocenologickými metodami a údaje o dřevinném patře, včetně dendrometrických veličin. Vyhodnocením zápisníků v rámci přírodní lesní oblasti byly pak vytvořeny charakteristiky lesních typů, které sloužily jako podklad pro typologické mapování prováděné do map v měřítku 1:10 000. V té době byly typologicky zmapovány veškeré lesy na území českých zemí podle systematiky „Mezera, Mráz, Samek“ nebo podle Zlatníkovy systematiky a bylo pořízeno cca 40 000 typologických zápisů na typologických zkusných plochách. Současně s typologickým průzkumem probíhal i historický průzkum, který spolu s výsledky pylových analýz (tyto práce vznikaly mimo ÚHÚL) a se studiem zachovalých přírodních lesů dal představu o druhovém složení lesů před zakládáním smrkových monokultur v první polovině 19. století.

V roce 1969 vydali Karel Plíva a Eduard Průša publikaci „Typologické podklady pěstování lesů“. Již v této publikaci je uveden „Přehled souborů lesních typů“, který předznamenává Typologický systém ÚHÚL (1971). Ten vznikl jako výsledek 1. etapy typologického průzkumu z let 1956–1970, na podkladě bohatého typologického materiálu z celé ČR, zkušeností a vyhodnocením obou dosud používaných typologických systémů. V roce 1971 vydal Karel Plíva interní publikaci „Typologický systém ÚHÚL“. Tento systém je dnes s drobnými pozdějšími úpravami zakotven ve vyhlášce č. 298/2018 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů (nahradila starší vyhlášku č. 83/1996 Sb. stejného znění).

Výsledné dílo lesnické typologie – lesnická typologická mapa – je součástí Oblastních plánů rozvoje lesů (OPRL) i Lesních hospodářských plánů (LHP). Veškeré tematické mapy OPRL, včetně mapy typologické, je možné najít  na internetových stránkách Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v sekci „Mapy“. Lesní typ je v LHP uváděn u každé porostní skupiny a podle toho je usměrňováno hospodaření, délka obmýtí, délka obnovní doby, způsob obnovy porostu, volba dřevin při obnově porostu, jsou doporučována pěstební opatření a těžební technologie.

Ing. Jiří Smejkal  - zkráceno a upraveno

Podrobně je historie a vývoj lesnické typologie popsán v článku: „Historie a praxe lesnicko-typologického mapování ÚHÚL od počátků po současnost“ - Miroslav Mikeska

Originál původní základní tabulky z publikace K. Plívy z r. 1971: "Typologický systém ÚHÚL", s přehledem souborů lesních typů i přehledem lesních typů, společně s novějšími verzemi z let 1983 a 2003, lze najít na příslušné stránce v Doplňcích.